Vojenská nemocnice v Olomouci, zřizovatel Ministerstvo obrany ČR: Ústavní soud České republiky

Ústavní soud České republiky

Joštova 8

660 83 Brno 2

Ústavní stížnost

spojená s návrhem na zrušení ustanovení §§ 17 odst. 1 a 2) zákona č. 379/2005 Sb. a návrhu na přednostní projednání stížnosti dle čl. 39 zákona o ústavním soudu

Stěžovatel:

Dušan Dvořák, MMCA, nar. 12. 1. 1962

společně bytem Tylova 963/2, 779 00 Olomouc

Zastoupený

Mgr. Michal Skalický

Advokát, ev. č. …….

Účastník:

Okresní soud v Olomouci

Přílohy:

plná moc

usnesení Okresního soudu v Olomouci

a dále dle textu

Označení porušení Listinou základních práv a svobod garantovaných práv

Dne 16. 2. 2016 bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č.j. 11 C 54/2015 -107 rozhodnuto o povinnosti stěžovatele I. uhradit žalobci částku 2.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od 16. 4. 2014 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a II. uhradit žalobci náklady řízení ve výši 2.089 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zmocněnci žalobce JUDr. Lubomíru Minaříkovi. Rozsudek OS Olomouc byl stěžovateli doručen dne 23. 3. 2016, lhůta pro podání ústavní stížnosti tak končí dne 23. 5. 2016.

Proti všem výše uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel tuto

Ústavní stížnost

v níž namítá tato porušení Listiny základních práv a svobod

Článek 37
(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Článek 4

(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena.

Článek 7

(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek 9

(1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

Článek 11

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

I. Odůvodnění

1) OS Olomouc bylo doloženo, že žalobce nesplnil povinnosti, které mu ukládá zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a zákon č. 379/2005 Sb., zákona o ochraně před OPL, přesto v rozsudku OS Olomouc pouze uvedl: „soud není v tomto řízení oprávněn se těmito námitkami zabývat“.

2) Tím, dle názoru stěžovatele došlo k porušení výše označených základních práv a svobod stěžovatele zejména v právu rovnosti účastníků, právu na stanovení poplatků toliko zákonem za stejných podmínek stejně pro všechny občany a právu na spravedlivý proces. Jak stěžovatel doloží na důkazech a také s ohledem na Souhrnnou zprávu Veřejného ochránce práv, předpis je zneužíván k jinému účelu, než byl stanoven.

3) Stěžovatel v hlavním líčení před rozsudkem podal protižalobu za způsobené materiálové a nemateriálové škody žalobcem, jde však o meritorně jiné řízení.

4) Stěžovatel doložil, že žalobce dotovaný na nákladech PZS z veřejného rozpočtu částkou 500 tisíc Kč/měsíčně, účtoval stěžovateli plné náklady za službu, která nesplnila řadu zákonných povinností a navýšení základní ceny poplatku 1.600 Kč v den 7. 4. 2014 na 2.500 Kč dne 16. 4. 2014 (tedy týdnu po propuštění) je neadekvátní a z hlediska časového určení nedoložené žádným důkazem vymáhání platby po stěžovateli. Námitky stěžovatele soud zcela ignoroval a stranil žalobci.

5) Přestože je žalovaný pracovištěm zdravotnickým a k příjmu, hospitalizaci, omezení osobní svobody a zejména k použití omezovacích prostředků musí dát svolení a věc rozhodnout pouze a jen lékař, byl stěžovatel prohlédnut službu konajícím lékařem až 25 minut po příjmu, násilném svlečení, přikurtování, zmlácení do tváře (a následně i okradení a poničení osobních věcí stěžovatele). Stěžovatel byl přijat v cca 2:30 hod, v cca 2:55 hod došlo k oficiální prohlídce lékařem. Navíc s nepravdivým tvrzením lékaře, že stěžovatel nebyl pohmožděn ve tváři, což dopoledne vyvrátili policisté i 2 lékaři, jak je ve spisu doloženo v lékařských zprávách a fotografii pohmožděnin na tváři stěžovatele. Vše bez jakéhokoliv sankčního postihu službu konajícího lékaře zaměstnavatelem, přestupkovou komisí či soudem.

6) Důkaz: Tvrzení služby konajícího lékaře MUDr. Kubáta přestupkové komisi MMOL ze dne 26. 8. 2014 o svém příchodu na pracoviště až po příjmu, násilném vysvlečení a přikurtování (a zbití) stěžovatele (do tváře), o údajné absenci zranění stěžovatele ve tváři (avšak kupodivu povědomí lékaře, že stěžovatel měl u sebe tzv. marihuanu, která se pak ráno ve věcech stěžovatele nenašla i krabičkou a dárkem, zničeným brýlím chybělo sklo), což je uvedeno v příjmovém listu na straně 7 spisu. Důkaz: Rozhodnuti ředitele žalobce ze dne 26. 3. 2015, citujme: „O přijetí osoby na PZS rozhoduje sloužící lékař, což ve shodě se zákonem stanovuje provozní směrnice PZS“

7) Soudem nebylo vyslyšeno ani neplnění zákonné povinnosti žalobce týkající se omezení osobní svobody občana na PZS v § 17, odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., „na dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace“. Stěžovatel byl po dlouhých marných žádostech o potřebě na WC, osobního mobilního telefonu a kontaktu s rodinou a advokátem propuštěn z PZS až v 13.00 hod. při hodnotě 0 promile a bez krátké intervence dle § 19 zákona č. 379/2005 Sb,. Žalobci marně stěžované porušování zákona č. 372/2011 Sb. a zákona č. 379/2005 Sb., bylo soudu doloženo také zastaralými provozními směrnicemi PZS pracujícími v režimu starého zákona o PZS č. 37/1989 Sb.

8) Důkaz: Provozní směrnice PZS ze dne 25. 1. 2008 (pozn: bod 8 zvýrazněn stěžovatelem červeně). Směrnice byly zaslané ředitelem žalobce dne 26. 3. 2015 jako platné.

9) Tvrzení žalobce že žádal po stěžovateli uhradit službu PZS dne 7. 4. 2014 se nezakládalo na pravdě a vznik nároku platby žalobci již od 16. 4. 2014 je nepodložený jediným důkazem oprávněnosti. Stěžovatel dne 7. 4. 2014 v cca 13.00 hod. s novou dopolední službou PZS v přítomnosti policie řešil naopak svou zhmožděnou tvář, chybějící a poničené osobní věci s nemalou škodou. Když si stěžovatel ještě ten den na jednání pracovníků PZS stěžoval u vedení žalobce a žádal vydat kamerový záznam z prostor PZS, stížnost dle § 93 zákona o zdravotních službách žalobce zcela ignoroval jakkoliv řešit stejně jako zřizovatel žalobce dle § 94 zákona o zdravotních službách (MO ČR) Rozhodnutí o nevydání kamerového záznamu z PZS dle infozákona bylo žalobcem opět vydáno až po stížnosti. Že stěžovatel jednal dne 7. 4. 2014 vůči komukoliv na straně žalobce tak, že mu ublížil a napadl, nebylo v přestupkovém řízení potvrzeno.

10) Důkaz: Rozhodnuti ředitele žalobce ze dne 29. 4. 2014, že nearchivuje kamerový záznam na PZS VNOL. Citujme žádost ze dne 7. 4. 2014: “Zašlete nahrávku z kamerového systému ze dne 7. dubna 2014 ze záchytné stanice VNOL, kde jsem byl v cca 2.30 hod policii přivezen, následně zbit, byly mi poničeny majetky a byl jsem okraden zřízenci záchytky ……doktor Zdenek Faldyna odmítl od 8 - 13 hod. dát žadateli o informace telefon pro spojení s advokátem, odmítl advokáta zavolat, odmítl pustit žadatele na velkou na WC, přestože nehrozilo žádné riziko, nechal žadatele celou dobu přikurtovaného. Porušování zákona doktorem Faldynou v roce 2003 vůči žadateli odsoudil i ombudsman. To bylo soudu rovněž doloženo a je uvedeno na http://verejny-ochrance-prav.blogspot.com/ Důkaz: Rozhodnutí KÚ Olomouckého kraje ze dne 10. 6. 2015 (Olga Kalusová, odbor zdravotnictví KÚOK), že ke stížnosti dle § 93 zákona č. 372/2011 Sb. na Vojenskou nemocnici Olomouc je dle § 94 zákona č. 372/2011 Sb. povinným Ministerstvo obrany, Tychonova 1, 160 01 Praha 6. Dále že PZS VNOL je zdravotní služba podléhající zákonu o zdravotních službách s ohledem na § 2 písm. r), § 17 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 379/2005 Sb. Důkaz: Závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 4. 1. 2016 se seznamem opatření, která musí zřizovatel žalobce napravit, neboť ani žalobce, ani jeho zřizovatel vůbec neřešili stížnost na porušení zákona o zdravotních službách dle §§ 93 -95 stěžovatelem opakovaně marně urgované k vyřešení. Důkazy: Rozhodnutí Přestupkové komise MMOL ze dne 9. 3. 2016 a GIBS ze dne 9. 3. 2016 a Policie ČR ze dne 4. 3. 2016 dokládají neporušení zákona stěžovatelem vůči pracovníkům žalobce a naopak stažení obvinění stěžovatele za držení OPL dle § 30 odst. 1 písm j) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Konkrétně, že stěžovatel držel na PZS pro vlastní potřebu neupřesněné množství konopného květu v sušené podobě. Odloženo dle § 66 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích a nezahájeno přestupkové řízení.

11) V rozhodnutí Přestupkové komise MMOL ze dne 9. 3. 2016 je navíc doloženo účelové nepravdivé tvrzení, že důvodem stažení obvinění stěžovatele dle § 30 odst. 1 písm j) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích bylo „pouze tvrzení stěžovatele o držení konopí“, když obvinění dala policie asistující aktivně na PZS, a to na základě skutečnosti, že předmětná krabička s konopím (a drahým dárkem) stěžovateli vypadla při násilném vysvlékání a bylo mu personálem PZS přislíbeno ji ráno vrátit, což se nestalo.

12) Současně je výše v důkazu doloženo, že přestupkové řízení nepotvrdilo obvinění stěžovatele, že ohrožuje jiné osoby, veřejný pořádek a majetek, nebo je ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, tedy § 17 odst. 2) zákona č. 379/2005 Sb.

13) K tomu dodejme dále tyto důkazy: Rozhodnutí ošetřujících lékařů stěžovatele MUDr. Táborské a MUDr. Nováka ze dne 2. 5. 2011 o povědomí realizace cannabisterapie stěžovatelem a rozhodnutí ošetřující lékařky stěžovatele MUDr. Přikrylové ze dne 3. 12. 2014 doporučující ihned po zprovoznění registru cannabis v lékárně v Uherském Hradišti vydat konopí stěžovateli, gram však stojí cca 300 Kč, terapie od 10 -50 tisíc Kč/měsíčně. Jde tedy o zcela nedostupnou terapii.

14) Závěrem stěžovatel odkazuje na vysoce kritickou zprávu Veřejné ochránkyně práv ke stavu kontrolovaných PZS v roce 2015 na stránkách ochránce.cz, kde výše uvedená pochybení nejsou výjimečná a je rovněž dokládán extrémní cenový rozdíl za službu PZS v jednotlivých krajích. To, že např. dle interních pravidel žalobce po týdnu nezaplacení PZS naskočí platba za PZS automaticky z 1.600 Kč na 2.500 Kč je jen součástí kreativity, kterou v sankčních poplatcích u zákonem definované a zákonem žádané služby vykazuje každý kraj zcela odlišně při omezování práv občanů. Stěžovatel se domnívá, že tímto je porušen čl. 4 odst. 3 LZPS.

II. Kontext jednání a nezákonných rozhodnutí

15) Stěžovatel byl v letech 2010 - 2016 celkem 6 trestně, 3x přestupkově obviněn za realizaci výzkumu Konopí je lék (Cannabis is The Cure) a aktivity s tím spojené, primárně § 283 TZ. Z toho byl stěžovatel 5x v obviněn kategorii těžký zločin. V prvním trestním řízení s návrhem trestu až 10 let byl stěžovatel podmíněně odsouzen v rozporu s judikaturou, úmluvami a zákony na základě nepravdivých výroků a neodůvodněných rozhodnutí ČR označovaných za zjevně nedůvodná a zakazující NS podat předběžné otázky Soudnímu dvoru EU do dnešních dnů opakovaně (sp. zn. II. ÚS 664/12, IV. ÚS 4859/12, II. ÚS 1311/13 , II. ÚS 289/14). V současné době stěžovatel podal meritorně analogické ústavní stížnosti dokládající netrestnost jednání a žádající řádné projednání označených zločinů justice a exekutivy vedené pod sp. zn. II. ÚS 3196/15 a III. ÚS 396/16 opětovně žádající zrušit trestní a správní ustanovení §§ 283 -287 TZ, která důkazně hrubě a extrémně disproporčně porušující klíčová základní práva a svobody občanů jako je právo na život a zákaz mučení podepřené soudně znaleckými vyjádřeními a vědeckou, manažerskou erudicí a vysokou odborností stěžovatele, viz http://ustavni-soud-dukazy.blogspot.com/

16) Poté, co stěžovatel doložil v prvním trestním řízení NS nevymahatelnost trestního práva a zákona o návykových látkách na jeho jednání z práva OSN, evropského a unijního práva a žádal NS v souladu s článkem 267 Smlouvy o fungování EU položit předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, ČR změnila o argumentaci stěžovatele ve třech klíčových bodech trestně správní legislativu, právo však stěžovateli nepřiznala, viz aktivní dovolání sp. zn. 6 Tdo 323/2016 s důkazy na http://nejvyssi-soud.blogspot.com/

17) Následně byl v červnu 2012 stěžovatel znalecky psychiatricky posuzován pro dvě další obžaloby u OS Prostějov OS Praha 1 primářem žalobce a znalcem MUDr. Bilíkem, který, jak napsal - údajně po domluvě se stěžovatelem a z laskavosti před extrémním stresem, kterému stěžovatel čelí - zfalšoval posudky na stěžovatele a prohlásil jej v době skutku za právně nezpůsobilého a následně byl MUDr. Bilík překvapen, jak tohoto posudku Česká republika vůči stěžovateli zneužila soudkyní, která s trestním a jakýmkoliv řízením stěžovatele neměla nic společného.

18) Důkaz: Vyjádření MUDr. Bilíka ze dne 16. 7. 2012 k zfalšování posudku a 28. 10. 2012 k zneužití posudku justicí (JUDr. Písaříkovou), že jde o porušení všech zásad a pravidel justicí. Důkaz: Rozhodnutí OS Praha 3 ze dne 31. 7. 2015 dokládá, že JUDr. Markéta Písaříková, která si z trestního spisu OS Prostějov svévolně opatřila dne 4. 8. 2012 posudek MUDr. Bilíka a podala dne 4.9.2012 OS Olomouc návrh na omezení způsobilosti stěžovatele, nebyla zákonnou soudkyní stěžovatele a jeho manželky. Důkaz: Rozhodnutí soudkyně OS Praha 3 JUDr. Markéty Písaříkové ze dne 4. 9. 2012 s návrhem OS Olomouc na omezení právní způsobilosti stěžovatele s odkazem na posudek znalce MUDr. Bilíka pro OS Prostějov z července 2012, kterého se soudkyně JUDr. Písaříková nejen nezákonně zmocnila, ale také vydala ze spisovny OS Praha 3 podezřelým pachatelům trestných činů vůči rodině stěžovatele a jeho manželky, což považuje ministerstvo spravedlnosti, předseda MS v Praze a předseda OS Praha 3 za zákonné jednání JUDr. Písaříkové, viz důkaz v bodu 15 na http://bolsevici.blogspot.com/ v rozhodnutí ministerstva spravedlnosti ze dne 19.2.2013

19) V odkazu výše je v rozhodnutí soudkyně JUDr. Písaříkové ze dne 4. 9. 2012 pro OS Olomouc doloženo, že odkazuje na podání stěžovatele OS Praha 3 (k vydání předběžného opatření, poznámka stěžovatele), jimiž je míněno soudním znalcem MUDr. Matlachem doložené spáchání zločinů státními orgány na členech výzkumu zaslané opakovaně marně policii, parlamentu, soudům, vládě, státním zaměstnancům již dne 11. 5. 2011 a obsažené v posudku MUDr. Bilíka a v posudku citované. Vládě ČR pak dne 4. 3. 2011, důkaz doložen i s razítkem podatelny Úřadu Vlády ČR ve druhém scanu na http://vlada-cr.blogspot.com/

20) Důkazy: Rozhodnutí MUDr. Matlacha dne 4.5 a 11. 5. 2011 policii, soudu a OSZ s důsledky jednání státní moci na životech a zdraví občanů. Výsledek: ignorance všech státních orgánů zločiny šetřit doložena nejvyššímu státnímu zástupci opakovaně, stejně jako všem stupňům SZ, odboru dohledu či ministrům, viz http://ministr-spravedlnosti.blogspot.com/, policii, protikorupční, na opakované doporučení GIBS podáno opakovaně šetřit na ÚOOZ, odmítáno šetřit ÚOOZ a vnitřními odbory policie s vědomím ministrů vnitra a policejních prezidentů, viz http://ministr-vnitra.blogspot.com/

21) Řízení o omezení právní způsobilosti stěžovatele na popud soudkyně JUDr. Písaříkové (s oporou v posudku MUDr. Bilíka) z OS pro Prahu 3, kde vedl stěžovatel s manželkou civilní řízení proti žalované – jednateli rozkrádané - společnosti a dokládali nezákonnost postupu OSZ a OS Praha 3 při nevydání předběžného opatření, bylo skutečně u OS Olomouc od 10. 1. 2013 zahájeno a vedeno i přes protesty veřejnosti, znalců, lékařů, rodiny, včetně protestu znalce MUDr. Bilíka, na jehož posudek justice odkazovala.

22) Důkazy: Protest emeritního rektora UP prof. Jařaba a MUDr. Skřivánka ze dne 7. 11. 2012 OS Olomouc označující jednání justice jako za bývalého režimu a nominace stěžovatele týmiž a dalšími osobnostmi a nevládními organizacemi na cenu města Olomouce dne 28. 3. 2013, viz podklady nominace http://respekt-blog.blogspot.cz/2013/03/cena-mesta-olomouce-nominace.html (cenu získal z nominovaných Olomoučanů zabývajících se výzkumem léčby konopím Doc. Lumír Hanuš, DrSc., jeden z nejvýznamnějších českých vědců pracující na Hebrejské univerzitě).

23) V únoru 2013 další pracovník žalobce, primář a znalec MUDr. Žádník pak nepravdivě OS Olomouc uvedl hrubou pomluvu a dehonestaci, že stěžovatel je paranoidní vůči pracovišti žalobce a nemůže jej proto zkoumat, zda má být omezena jeho právní způsobilost.

24) Důkazy: Rozhodnutí OS Olomouc ze dne 26. 2. 2013 o změně znalce MUDr. Žádníka na znalce MUDr. Hřibňáka (strana 2), který má stěžovatele posuzovat a dále naopak zcela opačné vyjádření ošetřující lékařky MUDr. Přikrylové ze dne 25. 2. 2016 s vyjádřením MUDr. Švarce pro OS Olomouc vylučující paranoidní jednání stěžovatele, stejně tak adekvátní jednání dokládá doložený znalec MUDr. Matlach dne 4. 5. 2011 v odborném stanovisku společnosti Konopí je lék,o.s. Dodejme, že znalec MUDr. Hřibňák uvedl v posudku tutéž pomluvu a dehonestaci týkající se údajné paranoidní osobnosti stěžovatele, aby se nemusel vyrovnávat s doloženými důkazy lékařů o spáchaných zločinech. K omezení právní způsobilosti stěžovatele nedošlo, spor byl ukončen po skoro 4 letech dne 20. 1. 1016 opakovaným zamítnutím náhrady nákladů způsobených neoprávněným, šikanujícím a svévolným řízením justice vůči stěžovateli.

25) Když v průběhu roku 2013 referoval stěžovatel opakovaně znalci MUDr. Bilíkovi důkazy negativních důsledků jeho zfalšovaných posudků a zamítání možnosti se očistit a žádat náhrady škod za zničený výzkum zapřené opakovaně ústavním soudem (3x), MUDr. Bilík souhlasil s provedením rediagnostického šetření a klinické studie léčby kanabinoidy na pracovišti žalobce, leč v dané době zkolaboval a zemřel. Další pracovník žalobce dne 7. 1. 2014 - službu konající lékařka MUDr. Kučová namísto přijetí stěžovatele na dojednaný rediagnostický a výzkumný pobyt, stěžovatele vyhodila a navrhla mu pobyt na uzavřeném oddělení namísto studie a re diagnostiky, protože prý všichni psychologové na 4 měsíce odjeli, prý pracoviště žalobce nesmí provádět klinické studie, prý stěžovatel bere drogy apod.

26) Důkazy: Dotazník advokáta stěžovatele JUDr. Klimeše ošetřující lékařce MUDr. Musilové pro 4 ústavní stížnost stěžovatele ze dne 16. 1. 2014 a odpovědi MUDr. Musilové ze dne 17. 1. 2014 potvrzující výše uvedené skutečnosti. Důkazy: Stížnost Společenství podpory Olomouckých filantropů a mecenášů zřizovateli žalobce na jednání žalobce ze dne 3. 2. 2014 a odpověď žalobce na stížnost ze dne 7. 2. 2014 potvrzující nepravdy službu konající lékařky žalobce MUDr. Kučové a v důsledku další nezákonné jednání žalobce proti stěžovateli.

27) Dodejme závěrem, že jednání stěžovatele a žalobce dne 7. 4. 2014, ze kterého vzešla žaloba na stěžovatele a je pojednána v této stížnosti, se odehrávalo v době, kdy Evropský soud pro lidská práva jedním souhrnným neodůvodněným rozhodnutím odmítl projednat neodůvodněná rozhodnutí ústavního soudu k údajné trestné činnosti stěžovatele, viz sp. zn. II. ÚS 664/12, IV. ÚS 4859/12, II. ÚS 1311/13. Následně pak rovněž v sp.zn. II. ÚS 289/14.

III. Návrh zrušení ustanovení §§ 17 odst. 1 a 2) zákona č. 379/2005 Sb. pro porušení základních práv a svobod

Článek 4

(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena.

Článek 7

(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek 9

(2) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

Článek 11

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

28) S ohledem na stěžovatelem doložené důkazy a Souhrnnou zprávu veřejného ochránce práv doloženou na http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2014/neuspokojive-podminky-zachytne-sluzby-mohou-vest-az-k-protipravnosti/ a také s ohledem na cca 5 letou práci MZ ČR na projednávané novele zákona č. 379/2005 Sb. neakcentující plně návrhy a stanoviska Veřejného ochránce práv stěžovatel navrhuje ustanovení předpisu zrušit a zkvalitnit ústavní konformnost právě projednávané novelizace předpisu.

29) Stěžovatel navrhuje, aby ústavní soud z výše uvedeného důvodu novelizace vágního a vysoce kreativního sankčního předpisu (a z důvodů celkem 33 aktivních soudních, trestních a správních řízení k 28. 3. 2016 a z toho dvou aktivních ústavních stížností stěžovatele sp. zn. II. ÚS 3196/15 a III. ÚS 396/16 navrhovaných řešit přednostně jako naléhavé dle čl. 39 zákona o ústavním soudu), řešil i tuto stížnost dle čl. 39 přednostně.

30) Citace platného předpisu v obou odstavcích: 1) Protialkoholní a proti toxikomanická záchytná stanice (dále jen „záchytná stanice“) je zdravotnické zařízení, které zřizuje územně samosprávný celek, který může v samostatné působnosti zajišťovat v tomto zařízení poskytování zdravotních služeb též smluvně, a to tak, aby na celém jeho území byla zajištěna záchytná služba.

31) 2) Pokud poskytovatel zdravotních služeb k tomu odborně a provozně způsobilý zjistí, že ošetřovaná osoba není ohrožena na životě selháním základních životních funkcí, ale pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování, a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, je tato osoba povinna se podrobit ošetření a pobytu v záchytné stanici po dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace.

32) Citujme komentář Souhrnné zprávy VOP ze dne 9. září 2014 nazvaný Neuspokojivé podmínky záchytné služby mohou vést až k protiprávnosti (zvýrazněno stěžovatelem)

„Vůbec poprvé uskutečnila veřejná ochránkyně práv systematické návštěvy protialkoholních záchytných stanic s cílem prověřit podmínky a zacházení s osobami zde umístěnými. Z celkového počtu 18 fungujících záchytek v České republice jich navštívila 6: v Karviné, Kroměříži, Liberci, Ostravě, Plzni a Praze. Zjistila v nich, že provoz záchytné služby je spojen s řadou problémů a s tím souvisejícím rizikem špatného zacházení. Neuspokojivé podmínky na některých navštívených stanicích podle názoru ochránkyně vyplývají zejména z toho, že právní předpisy nestanoví materiální a personální podmínky poskytování záchytné služby, ani její faktický obsah. Není tak garantován minimální standard zacházení se zachycenými osobami. Přestože ochránkyně zjistila na záchytných stanicích celou řadu i závažných pochybení, musí současně konstatovat, že zejména obětavou prací jejich personálu záchytné stanice významně přispívají k ochraně zdraví a života intoxikovaných osob.

Za omezení osobní svobody odpovídá záchytka

Pacienti záchytné stanice nejsou schopni o svém umístění rozhodovat a jejich pobyt na stanici je nedobrovolný. Vyplývá to z povahy záchytné služby a z jejich stavu v době přijetí, přičemž toto „omezení svobody“ má trvání v řádu hodin.

Intoxikovaná osoba může být pro své ohrožující chování zadržena policií, případně proti ní může být následně vedeno i trestní řízení. O přijetí na záchytnou stanici, a tedy o této formě omezení svobody člověka, musí však vždy rozhodnout lékař na základě posouzení v době, kdy je zachycený na stanici dopraven. Lékař má právo, ale i povinnost přijetí osoby odmítnout, shledá-li, že zákonné podmínky pro omezení svobody nejsou naplněny. Ve většině navštívených záchytných stanic ochránkyně zjistila, že si personál není vědom toho, že o umístění osoby na stanici rozhoduje právě samotná záchytná stanice, nikoli policie, která zachycené nejčastěji přiveze. Může tak docházet k tomu, že jsou na stanici přijímány osoby, u nichž by vzhledem k jejich klidnému chování k omezení svobody vůbec nemělo dojít, případně osoby, které by měly být umístěny spíše do policejní cely.

Ochránkyně ve všech zařízeních kritizovala nedostatečné vedení záznamů o tom, zda byly splněny zákonné předpoklady pro umístění osoby na stanici. Zejména chyběly záznamy o tom, jakým způsobem zachycený „bezprostředně ohrožoval sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek“, jak vyžaduje zákon. Upozornila současně, že pouhé „vzbuzování veřejného pohoršení“ nemůže být důvodem pro omezení svobody člověka, a doporučila Ministerstvu zdravotnictví, aby iniciovalo vypuštění tohoto důvodu ze zákona.

Ochránkyně dále poukázala na to, že k umístění osoby na stanici by mělo dojít až v krajním případě a předcházet by mělo zvážení použití jiných, mírnějších prostředků (např. svěřit zachyceného do péče blízké osoby). Ochránkyně doporučila Ministerstvu zdravotnictví iniciovat zakotvení této zásady do textu zákona.

Bezpečnost zachycených i personálu

Za klíčové z hlediska fungování záchytných stanic považuje ochránkyně zajištění bezpečnosti, a to jak zachycených, tak personálu. S tím pak úzce souvisí i používání omezovacích prostředků.

Osoby pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek své jednání často nekontrolují a právě ohrožující jednání je jednou z podmínek umístění na záchytné stanici. Ve většině případů jsou však tyto osoby umisťovány do hromadných ložnic, kde se riziko konfliktů a agresivity mezi zachycenými zvyšuje. Personál není schopen na agresivní jednání rychle reagovat, i když jsou pokoje ve stanicích vybaveny funkčním kamerovým systémem. Personálu je totiž málo, převažují ženy a pracovníci záchytek často nejsou vyškoleni ve zvládání agresivních osob. V jedné stanici mají například na kapacitu 10 osob v pracovní dny ve službě pouze jednu zdravotní sestru. Většina záchytných stanic se proto musí spoléhat na asistenci policie, do jejíhož příjezdu personál ponechá pacienty zamčené v hromadných ložnicích.

Ochránkyně v souvislosti s tímto zjištěním doporučila záchytným stanicím zajistit dostatek personálu, zejména mužského, a vyškolit ho v používání bezpečných a šetrných zásahů proti agresivním a jinak neklidným jedincům. V pobytových místnostech by také měla být nainstalována signalizace, aby mohli zachycení v případě potřeby přivolat personál. Stanice by měly navíc disponovat alespoň jednou místností pro samostatné umístění agresivních jedinců. Ministerstvu zdravotnictví ochránkyně doporučila stanovit právním předpisem minimální požadavky na personální a materiálně-technické vybavení záchytných stanic.

Netransparentní používání omezovacích prostředků

Se zvládáním agresivního chování zachycených souvisí používání omezovacích prostředků (zejména kurtů a neklidové medikace), v němž ochránkyně zaznamenala řadu nedostatků a závažných pochybení. Na některých stanicích nebyl personál dostatečně obeznámen s právními aspekty používání omezovacích prostředků a chyběly vnitřní předpisy, které by používání omezovacích prostředků upravovaly. Tato neznalost vedla podle zjištění ochránkyně k závažným nedostatkům v jejich používání. Ve více než polovině náhodně vybraných případů nebyly důvody omezení dostatečně zaznamenány, takže ani nelze vyhodnotit zákonnost použití omezovacího prostředku. Porušena tak byla povinnost vést dokumentaci a v případě sporu by zařízení stěží obhájila svůj postup například při několikahodinovém použití kurtů. V jedné z navštívených záchytných stanic dokonce kusé záznamy naznačovaly použití omezovacích prostředků v rozporu se zákonem.

V polovině navštívených stanic ochránkyně zjistila případy, kdy omezení (přikurtování) trvalo několik hodin, aniž by bylo ze záznamů zřejmé, zda důvod omezení stále trval. Z dokumentace také v naprosté většině případů nevyplývalo, jaký byl nad omezenými vykonáván dohled.

Obecně ochránkyně doporučuje, aby záchytné stanice používaly omezovací prostředky až poté, co se nepodařilo zachyceného zklidnit mírnějšími postupy. Pokud už k použití omezovacích prostředků dojde, musí to být zapsáno v dokumentaci včetně důvodu omezení a stanovení intervalu a rozsahu kontrol omezeného. Personál pak musí zkoumat, zda trvají důvody omezení, a pokud ne, okamžitě používání omezovacího prostředku ukončit.

Vážné výhrady má ochránkyně také k používání neklidové medikace jako prostředku k omezení pohybu. Míra využití se stanici od stanice lišila, od zdrženlivého podávání, až po využívání jako jediného prostředku ke zklidnění agresivních osob. V této souvislosti ochránkyně upozornila záchytné stanice, že podle odborníků může být podání jakéhokoli psychofarmaka intoxikovanému člověku nebezpečné a potenciálně může ohrozit jeho život. Upřednostňováno by tedy mělo být mechanické omezení.

Ministerstvu zdravotnictví ochránkyně v návaznosti na svá zjištění doporučila iniciovat změnu právních předpisů tak, aby záchytné stanice, stejně jako ostatní zdravotnická zařízení, povinně vedly centrální evidenci používání omezovacích prostředků a aby byl zdravotnický personál na stanicích povinně proškolen v jejich používání.

Nedostupnost lékařské péče

O příjmu a propuštění zachycených osob, jakož i o použití omezovacích prostředků, musí ze zákona rozhodovat výhradně lékař. Ve většině navštívených stanic však lékař není přítomen po celou provozní dobu, je dostupný pouze na telefonu a může být přivolán. Chod záchytné stanice tak minimálně po určitou dobu zajišťují pouze zdravotní sestry. V jedné stanici nebyl lékař po vymezenou dobu dostupný ani na zavolání. Ochránkyně upozornila záchytné stanice, že je nepřípustné, aby sestra sama rozhodovala např. o propouštění zachycených a aby zdravotnický personál takto překračoval svoje pravomoci. Ochránkyně dále poukázala na to, že také o použití omezovacích prostředků může sestra rozhodnout pouze ve výjimečných a nedokladných případech, o nichž musí být lékař neprodleně informován a musí osobně na stanici omezení potvrdit. Záchytným stanicím proto ochránkyně doporučila zajistit dostupnost lékaře alespoň na zavolání po celou dobu provozu.

Náklady na provoz a nedobytné pohledávky

Pobyt i vyšetření a ošetření na záchytné stanici nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, ale ze zákona je musí zaplatit přímo zachycený. Výši úhrady za pobyt na stanici si stanoví záchytné stanice na základě vlastního uvážení, v jednotlivých zařízeních se tak tato částka podstatně liší. Ochránkyně zaznamenala v navštívených stanicích rozpětí 600 - 4300 Kč za pobyt. Tento stav považuje ochránkyně za problematický. Zákon by měl jasně stanovit výši platby za pobyt na stanici, nebo alespoň způsob jejího výpočtu.

V praxi pobyt na záchytné stanici uhradí pouze 15 – 30 % zachycených. Klientelu totiž tvoří převážně lidé sociálně slabí, včetně lidí bez domova, kteří požadovanou částku nejsou schopni zaplatit. Velká část pohledávek, které záchytným stanicím vzniknou, není nikdy splacena a stanice tak vykazují značné ekonomické ztráty. Finanční zátěž se ještě zvyšuje tím, že stanice musí odvádět DPH ze všech pohledávek, i z těch nesplacených.

Utržené platby nepokryjí náklady na provoz, proto jsou záchytné stanice závislé na finančních příspěvcích od krajů. Většina krajů přispívá ročně částkou v řádu několika milionů korun (3-7 milionů na kraj) a tento systém je dlouhodobě neudržitelný.“

33) Je tedy doloženo, že nejen v případě stěžovatele dochází k porušení základních práv a svobod a předpis je zneužíván k účelům, ke kterým nebyl stanoven. Stěžovatel navrhuje, aby ústavní soud vydal tento

IV. nález

Pro porušení základních práv a svobod se ruší

A. rozsudek Okresního soudu v Olomouci č.j. 11 C 54/2015 -107 ze dne 16. 2. 2016 a věc se vrací zpět k novému projednání, když žalobce je povinen uhradit stěžovatelem uhrazené náklady dle čl I. a II. rozsudku č.j. 11 C 54/2015 a náklady spojené s domožením se základních práv a svobod.

B. §§ 17 odst. 1 a 2) zákona č. 379/2005 Sb.

Dušan Dvořák, MMCA

i.s. Matěj Skalický, advokát